O krásném životě k sežrání

Byl krásný slunný jarní den a na farmě bylo živo. Děti výskaly a dováděly, radovaly se ze života kolem. Ke statku se blížila postava a něco nesla na zádech. Děti se zastavily a dívaly se, kdo se to k nim blíží. Najednou zvolal nejmenší z nich: Táta, táta se vrací z trhu! A co nám asi nese?, povídá druhé dítko, když zahlédlo otce s pytlem na zádech. Děti se rozeběhly k otci a začaly na něj dorážet a vyptávat se, co na trhu koupil, a co že jim to nese. Otec se usmál, nadzvedl pytel s čímsi a povídá: Vše se brzy dozvíte. A teď upalujte za mámou, ať ví, že jsem se vrátil. Děti běžely směrem k domu a volali: Mami, mami! Táta se vrátil z trhu, něco nese na zádech a nechce nám říct, co to je. Matka se usmála a povídá: Nebuďte zvědavé, vše se dozvíte. Mezitím sedlák zamířil k chlívku, otevřel dveře a sundal pytel ze zad. Děti i s mámou mu už stály za zády a sledovaly, co se bude dít. Otec položil pytel na zem, otevřel ho směrem k otevřeným dvířkům a zvolal, tak huš, tady bude tvé místo, tady budeš teď žít. Z pytle se začal ozývat dětem známý zvuk a najednou se z něj vysoukalo malé růžové selátko. Jak se bude jmenovat, volaly děti. Jejich emoce a radost z nového přírůstku na statek nebraly konce. Sedlák jen suše odsekl, dejte mu jméno, jaké chcete, ale dávat praseti jméno, je bláznivé. Děti se ptaly, proč bláznivé? Ale táta jen mávl rukou a šel směrem k domu. Děti si pořád malé prasátko prohlížely a prasátko si prohlíželo je. Říkalo si, tady je hezky, teploučko, hodně slámy a i v korýtku už mělo něco k snědku od selky nachystáno. Byl večer, statek a jeho obyvatelé se pomalu uchylovali ke spánku, jen malé prasátko nemohlo usnout. Stýskalo se mu totiž po mámě. Je tu sice moc hezky, ale být tu s maminkou, bylo by mi lépe. A jak tak přemýšlelo o tom, jak se ke své mámě tulí, pomalu usnulo s krásným snem.

Druhý den hned ráno, přišla do chlívku selka s něčím tak voňavým, že prasátko se hned probralo, vyskočilo a začalo radostí dovádět a chrochtat. Jak si tak mlaskalo u svého korýtka, říkalo si, tady se mi bude přeci jenom líbit, tady se na mě smějí a ještě mi dávají takové dobré jídlo. Čas plynul, prasátko rostlo, i když trochu rychleji než jeho dobří přátelé děti, pořád bylo veselé a hravé, stejně jako když bylo úplně malinké. Jednoho slunného dne, prasátko zase dovádělo ve svém výběhu, když se najednou objevil velký mračící se chlap. Přišel i se sedlákem a povídá: No pěkně roste, hezky se kulatí. Je vidět, že je dobře živené. To bych se tu mohl zastavit už za dva měsíce, dopověděl ještě pán, když odcházel. Když prasátko slyšelo jeho slova, udělalo mu to velikou radost. Na to, že ho chválí osazenstvo statku, už bylo zvyklé, ale od cizího, to bylo poprvé.

Dny ubíhaly, z malého prasátka už byl velký statný vepř, ale život na statku ho pořád těšil, i když už nebylo tak pohyblivé jako malé sele. Bylo znát, že se o něj selka dobře stará. Jednoho večera se ale na statku stala velice podivná věc. Prasátko už spalo, když tu slyší vytí a silný hluk, který doléhal na jeho dveře od chlívku. Bouchání a neustálé dorážení na dveře ho začali znepokojovat. Poprvé v životě si prasátko uvědomilo, že se mu děje něco, co ho nutí schovat se do koutku. Třese se mu celé tělo a ví, že není něco v pořádku. Najednou uslyšel ránu a zuřivý štěkot psa, který do té doby spal u boudy.  Slyší i sedláka, jak povídá: Sakra, vlk nám chtěl sežrat naše prase. No doufám, že se už nevrátí. Když se ráno prasátko probudilo po noci hrůzy, mělo pořád u sebe pocit, který do té doby vůbec neznalo. Ráno se také v chlívku objevil sedlák a povídá prasátku. V noci tady byl vlk a chtěl tě sežrat, no ale zahnali jsme ho. No tohle když prasátko uslyšelo, pocítilo obrovský nával lásky k sedlákovi. Tak on mi zachránil život, on mě má rád, je na mě moc hodný, pořád si opakovalo prasátko. A mělo velkou radost. Jen od té doby se večer co večer trochu bálo a někdy i strachy plakalo a to vždy, když se venku něco hlasitě šustlo.

Zatím přišla zima a mráz, všude sníh, ale prasátko mělo ve svém chlívečku útulno, dalo by se říct přímo božsky. Co to slyším, povídá prasátko jednoho zimního rána. Jé, to je ten pán, co mě minule tolik chválil, říkalo si prasátko a zároveň doufalo, že ho pán navštíví a zase pochválí. To se také stalo, zase se mračil, ale to prasátku nevadilo, to už jednou vidělo a pak mě stejně pochválí, říkalo si. Co to má ale dnes v rukách? V jedné nějaký váleček s dírkou uprostřed, v té druhé cosi špičatého lesklého, co se mu třpytí do očí, až je to nepříjemné? Jak se tak ten pán k prasátku přibližuje, prasátko znejistí. Venku je hluk, ale nikdo není vidět. Proč je tu ten pán sám? Kde je sedlák, ptá se sebe prasátko. Toho, ale v zápětí zahlédne za dveřmi, jak drží v ruce provaz. Ten pán se pořád blíží víc a víc a prasátko zažíná mít pocit, který zažilo, když se k němu drápal vlk. Prasátko začíná kvílet a volat na sedláka, ať ho zachrání, že neví co se děje, ale že má velký strach. V tu chvíli zazní rána. Ale tahle rána tentokrát neodehnala pryč toho zamračeného pána. To ten chlapík přiložil ten divný váleček k čelu prasátka a zmáčkl spoušť. Prasátko se svalilo k zemi, vůbec nechápe, co se to děje? Proč mě sedlák nezachránil? Proč mi pán, který mě tolik chválil, teď tolik ublížil? Proč ten pán vráží ten lesklý špičatý předmět do mého krku? Prasátko je celé ve zmatku, má mnoho otázek, na které si neumí odpovědět. Najednou se stane cosi, čemu už prasátko nerozumí vůbec. Kouká na sebe, jak leží v neckách, všichni kolem něj pobíhají, smějí se a radují, něčím ho drbou a následně zvedají na tříramenný stojan. Prasátko je v děsu. Tak takhle to na tom světě chodí, nejdříve mě mají rádi, chválí mě, dávají mi jídlo a to vše jen proto, aby mě až vyrostu, mohli sami zabít a sežrat. Prasátko jen plakalo a plakalo a doufalo, že z něj nikdy nebude někdo, kdo druhému dává lásku, jen proto, aby ho pak mohl sežrat.

Váš šaman Pavel